Velký rozhovor s Ing. Petrem Novotným

NachodskySWING.cz

ZLATÉ DNO PETRA NOVOTNÉHO

Znáte to, mnohdy si s něčím lámete hlavu, zatímco řešení máte přímo před nosem. Když jsem přemýšlel nad volbou podnikatele pro rozhovor do prosincového vydání Náchodského SWINGU, trklo mě to až ráno u šňůry na prádlo, kde viselo moje oblíbené tričko s modrými pruhy. Vzpomněl jsem si na vodu a na pana Petra Novotného, kterého jsem potkal asi před deseti lety v Novém Městě nad Metují jako majitele firmy Marine, která vyrábí a prodává lodě. Byl jsem tenkrát vlastně docela u vytržení, jak může v zemi, kde není široko daleko (kromě toho východočeského) moře existovat firma, která dělá takový sortiment Jak mohlo někoho něco takového napadnout, jaké byly začátky a jak se firmě daří vě vnitrozemí? Jedu do Nového Města nad Metují. Těším se.

Jak vypadala Vaše studentská léta?
Poněvadž jsem něvěděl, kam půjdu po základní škole, šel jsem si pro všeobecné vzdělání na gymnázium do Náchoda. A pak jsem chtěl dělat počítače, tak jsem se přihlásil na vysokou školu na elektro, kam mě nevzali, protože jsem neměl ten správný původ a nabídli mně, že můžu jít buď na vojnu nebo na silnoproudou elektrotechniku. Tak jsem si vybral, abych nemusel na vojnu, tu silnoproudou elektrotechniku - elektrárny, pohony k lokomotivám a podobně. Tím jsem měl být, ale nikdy jsem to nedělal. Vrátil jsem se z Prahy sem do Nového Města a nastoupil jsem tam, kde brali, tedy do Eltonu do výroby hodinek. To bylo v roce 1985.

Tam jste byl jak dlouho a co jste dělal?
Myslel jsem si, že tam budu dělat technickou funkci, ale skončil jsem v obchodním úseku v nákupu a zásobování. Dělal jsem několik let řadového referenta nákupu a pak tam začaly přicházet ty vytoužené počítače, a já se oklikou dostal k tomu, co jsem chtěl dělat původně. Dělali jsme s kolegy programátory pro Elton - systém řízení výroby.

A kde jsou ty lodě?
Nejsou (smích). Rozhodně tedy ne v profesním životě. Člověk nikdy neví, kam se dostane. Jak se říká: člověk míní a pán bůh mění. Začalo to tak, že jsem hrál fotbal za Nové Město nad Metují za žáky, ale ve čtrnácti letech jsem měl operaci a nemohl jsem běhat. Tak jsem hledal nějaký sport a dostal jsem se k jachtingu tady na Rozkoši, kde se to zrovna spouštělo. Začal jsem se tomu věnovat a byl jsem docela úspěšný, ale nebral jsem to jako svůj životní cíl. Lodě byly vlastně jen náhražka za fotbal, tedy na začátku. A když Elton zkrachoval, chytil jsem se právě lodí.

Jak se ale ze záliby stane předmět podnikání?
Když jezdíte na plachetnici a začnete závodit v době, kdy nic neseženete. Tedy v těch letech, kdy jsem byl na gymnáziu a na vejšce. Tenkrát to ježdení na lodi vypadalo tak, že se v sezóně jezdilo a v zimě se ty lodě musely vyrábět. Jednak se tady tehdy nedalo nic koupit, a pak člověk ani neměl peníze. Takže jsem se u toho naučil desatero řemesel - truhlaření, strojařinu, obrábění… Lodě jsme si dělali sami a pak jsme na nich závodili. A hodně jsme vyhrávali v různých pohárech, i na mezinárodních závodech. A mně se stalo koníčkem jak to ježdění na plachetnici, tak výroba. Vždycky jsme vyrobili loď, vyhráli na ní, pak jsme jí úspěšně prodali, protože byla první a všichni jí chtěli, a v zimě jsme vyrobili další. A u toho jsme dělali nějaký vývoj. Ale celé to bylo jenom jako legrace, hlavní zaměstnání jsem měl v Eltonu, tedy dokud to nekleklo a my jsme nemuseli v podstatě všichni odejít. To bylo v roce 1992, kdy už jsem měl vlastně tři roky živnost nebo tenkrát za socializmu povolení národního výboru, protože jsem už před rokem 89 tyhle jachtařské výrobky dělal při práci. A protože jsem po odchodu z Eltonu nevěděl co, nic jiného mi nezbylo. Tehdy jiná práce nebyla, tak jsem se tomu začal věnovat na plno.

Jaké byly začátky a čemu jste se tenkrát jako firma věnovali?
V úplných počátcích a ty byly vlastně v letech 1987 nebo 1988 ještě před revolucí, jsme šili závodní plachty. Vždycky jsme s nimi dokázali vyhrát a pak je všichni chtěli. To byla úplně první aktivita. A potom jsme ještě za sociku dělali celé sportovní plachetnice a ty jsme exportovali tajně do Německa.

Jak probíhala výroba?
No to jsem v místnosti, kde jsem spal, vždycky složil svou postel a rozložil stůl a šicí stroj a šil (smích). Musel se hlavně udělat dobře střih. A protože jsem chodil na vejšce na přednášky o letectví a o profilech, tak jsem nějaké znalosti měl. Koupil jsem starý šicí stroj, opravil ho a začal šít plachty. Trošku vědy a hodně řemesla.

Jak jste si zajišťoval distribuci?
Mezi známýma. To jim na vodě ujedete a oni zjišťujou proč a vy jim řeknete: mám nový profil plachet a jede to líp. Ale nebyla to pravda, my jsme to prostě víc uměli (smích). Ale ne, vážně, plachty na to samozřejmě měly také vliv.

A výroba lodí?
V garáži u tatínka - hoblík, pilka, lepidlo, kamna a po nocích, po studiu nebo pak po práci. V té garáži jsem strávil tak deset let.

A dostavil se úspěch. Jak si to vysvětlujete?
Já nevím. Ono to je hodně všechno o tom mít nápad a chtít to dělat. A pak hlavně o tom pracovat a pracovat a pracovat a snažit se a překonat i období, kdy to nejde, a dělat po nocích když je třeba a podobně.

Jak jste se na začátku podnikání popasoval s pocity nejistoty a všemi riziky?
Prostě se to zkusilo. Byli jsme mladí. Měl jsem dva společníky, pak jsme si to vystřídali a nakonec jsem sám s bráchou, který má deset procent. Šli jsme do úplně nejasných věcí. Já jsem třeba vůbec nevěděl, jak se vede účetnictví, jak přistupovat k bankám, výrobu jsem malinko znal, organizace, řízení lidí, pracovní právo a podobně. Najednou jste ve vodě a kolem vás fůra věcí, které poznáváte za běhu. Občas na vás někdo udělá nějaký podvod, ale vy to musíte ustát. Člověk se nestane hned podnikatelem.

Jaké nástrahy na vás na začátku čekaly?
My jsme začínali z nuly, čili nejprve bylo třeba vyřešit otázku kapitálu. Neudělali jsme žádný privatizační projekt, ale člověk začal v garáži něco pižlat a peníze se na začátku vydělávaly po hrozně malých částkách a když už se něco vydělalo, tak přišly první problémy s účtováním a evidencí v eseróčku. S tím jsme neměli vůbec žádnou zkušenost, tak to byla samá kontrola z finančáku, jako kdybychom byli nějaká velká firma. Skoro to tehdy vypadalo, že se někomu nelíbilo, že jsem si místo wartburga koupil favorita (smích). No a když se to trošku zmátořilo a naučili jsme se vést firmu, přišly balíčky opatření Václava Klause a celý ten obchod se tím úplně zastavil. Tehdy jsem se poprvé setkal s tím, že mám zaměstnané lidi, kterým musím ještě několik měsíců platit, kdybych je náhodou propustil a při tom mám úvěry v bance, které musím splácet a nemám proti nim příjmy. Tak to teda bylo fakt těžké období.

Jak na Vás nahlíželo Vaše okolí?
Že jsem se zbláznil (smích). Dodneška se s tím potkávám, že se někdo vyděsí, jak je možné, že ve střední Evropě, v České republice, která nemá žádné moře, vyrábíme, prodáváme, kupujeme a distribuujeme lodě a lodní motory. Většinou jsou všichni zaskočení. Pokud jde o rodinu, tak mě podpořila, ale taky si asi ťukali na čelo. Protože jsme ale tenhle sortiment začali dělat jako jedni z prvních v republice, tak jsme si sjednali několik významných světových značek. Máme třeba nafukovací čluny Zodiac, nebo lodní motory Johnson a podobně a kromě vlastní výroby distribuujeme pro Českou republiku i další značky. Úsměvné na tom je, že se zprvu nesmělo v Čechách jezdit na motorových člunech, bylo to zakázané, takže jsme v tomhle segmentu neměli ani žádné klienty (smích).

Jak jste na tom s počtem zaměstnanců?
Začínal jsem v podstatě sám, mívali jsme i jednoho nebo dva zaměstnance, dnes je jich třicet.

Kam dnes distribuujete svou výrobu?
Lodě, co vyrábíme, jsou hliníkové, tři až šest metrů dlouhé pro rybáře a pro rekreanty. Prodáváme nejvíc do Itálie, Švédska, Francie, Španělska, Německa, Slovinska, Maďarska, Polska, Slovenska, Ukrajiny, Ruska, tam teda teď méně, Švýcarska a samozřejmě i po České republice, kam putuje asi deset procent. Prodávali jsme ale i do Senegalu, do Dakaru nebo do Kamerunu.

Jakou máte konkurenční výhodu?
Naše rekreační loď pro rybáře je pevná, dobře funguje, je dlouhá, dobře pluje, hodně vydrží a není drahá.

Předpokládám, že dnes už netrávíte v práci tolik času, jako tomu bylo kdysi na začátku podnikání?
Trávím. Pořád víc a víc. Je to hrozný (smích).

Jak relaxujete?
Rád jezdím na kole. To mi vyhovuje, to se dá dělat po práci. V sedm večer skončím a v létě můžu třeba na hodinku vyjet, to se odvětrám teda nádherně. Rád lyžuju, rád plavu a když se chci hodně zrelaxovat, tak vezmu batoh a jdu někam do hor a přijdu až druhý den. To mám nejradši a když do toho trochu prší a je ošklivé počasí a opravdu nikoho nepotkám a jdu celý den přes hory, potím se u toho, tak to je taková relaxace, to se vám z hlavy všechno vykouří, nikdo vás neobtěžuje, nejsou žádný telefonáty a maily, to miluju. Přitom každý se mě ptá, jakou mám jachtu a jestli jezdím k moři, ale já moře nemůžu ani vidět.

Ale musíte k moři, ne?
No jezdím, samozřejmě. Ale je to profesionální práce. Teď jsme třeba byli před čtrnácti dny na jihu Evropy v Černé hoře, kde jsme měli setkání distributorů vodních skútrů. Testovali jsme nové modely pro příští rok jako dovozci pro ČR. Bylo to nádherný, hlavně ta praktická část. Předtím jsem byl zase testovat jachtu, tak ono to přináši i pěkný chvíle, ale spíš profesionální. Ježdění s kamarádama a závodění mám už za sebou.

Jak si stojíte v rámci trhu v České republice? Máte konkurenci?
Máme, je tu asi sedmdesát firem. Ale oni spíš něco dovážejí. Výrobců je po světě spousta, tak je jednoduché něco dovézt. Ale jsou spíš takové menší firmy.

Kolik lodí ročně vyrobíte?
Vyrobíme asi sedm nebo osm set lodí za rok.

Je nějaký obchodní kontrakt, který Vám z nějakého důvodu utkvěl v paměti?
No asi ten Dakar. Tehdy jsme dodávali do Evropy, do všemožných zemí, ale do Afriky ne. A najednou jsme měli telefonát a na druhé straně mluvil někdo tak, jako kdyby mluvil ze strašné dálky a on teda byl ve strášné dálce (smích), ale nebylo mu moc rozumět. Mluvil anglicky a francouzsky a vykoktal, že chce lodě a že pošle fax. Pak se nedělo asi tři týdny nic, až jsme dostali fax a tam bylo napsáno, že chce ty a ty modely, ať mu pošleme nabídku na to a to číslo. Tak jsme to udělali a asi měsíc se nikdo neozval. Potom znovu telefonát, takže už to celé trvalo dva nebo tři měsíce a my měli jen dva telefonáty a jeden fax, a ten někdo zase říkal, že je to dobré, tou francouzskou angličtinou a že toho chce poslat kontejner do Marseille a že pošle šek. Znovu se asi čtvrtrok nic nedělo a najednou přišel v obálce šek ze Senegalu s dopisem, že to je na ty lodě a tam byla plná částka - asi dva miliony korun. Tak jsem s tím šel do Komerční banky, ať mi to proplatí. Tam to trvalo měsíc a půl, než se s tím banka poprala, prověřovali to na centrále, jestli šek není falešný a když si to všechno všude ověřili, tak nám peníze skutečně připsali na účet. Neměli jsme s pánem žádnou smlouvu, neznali jsme ho, v životě jsme o tom člověku neslyšeli, ale skutečně jsme dostali peníze. No a pak asi za dalšího čtvrt roku zavolal, jestli jsme dostali peníze, tak my, že ano, tak nám dal adresu, kam přesně máme poslat ty lodě, tak my jsme je poslali do Marseille a asi za čtvrt roku nám potvrdil, že to bylo v pořádku a následně objednávku ještě dvakrát zopakoval. Bylo to docela bizarní, ale úžasné. Ten celý první obchod trval asi tři čtvrtě roku a všechno klaplo. Až následně nám vysvětlil, že neměl přístup k telefonu a tak musel jezdit asi dvě stě kilometrů do hlavního města (smích).

Co je pro Vás v podnikání oním zlatým dnem?
Tak jako každý chlap jsem chtěl něco dokázat, tak jsem hrdý na to, že jsem vybudoval firmu. Kdybych ale věděl dopředu, kolik to bude starostí, tak bych do toho asi ani nešel… Jinak pro mě zlaté dno, když jdu relaxovat do hor a jde se mnou jedna nebo druhá dcera. Když se dostanu ze světa podnikání ven ke své rodině a k něčemu, co člověka bere za srdce, tak to je pro mě ten nejdůležitější pocit.

Co Vás na podnikání baví?
Určitě mám radost, když uděláme nějaký výrobek, u kterého jsem od začátku, u vývoje i výroby, a můžu říct, to je můj výrobek. Ne, že ho někde koupím, ale prostě ho vymyslíme, vyrobíme, uplatníme na trhu, uděláme tomu reklamu a pak si to lidi koupí a pak třeba i přijdou a poděkují, že je výborný a dobře jim slouží.

Máte ve své produkci nějakou skutečnou hvězdu?
Ne, to ne. Máme široký sortiment a každý si najde něco svého. Někdo chce malou pramičku a někdo potřebuje přes moře. Sortiment je hrozně široký.

Čeho si nejvíc u ostatních v podnikání považujete?
Samozřejmě když se drží slovo. Když se dá spolehnout na platbu. Bonusem je, když obchodní partneři pravidelně objednávají, sami si dokážou udělat reklamu, berou na sklad, rozumí romu, mají svoji klientelu a ještě spolehlivě platí, tak to se dnes nedá vyvážit zlatem.

Co Vás v podnikání naopak trápí?
Nejvíc mě štve ta spousta administrativy. Pro stát a všechny úřady a statistiky a výkazy a stovky a tísíce emailů, furt mi někdo něco posílá a tak místo toho, aby se člověk věnoval tomu, co má dělat, tak dělá papíry a zase papíry… až se v tom kolikrát topíme.

Kde byste si přál, aby Vaše firma byla za deset let?
Já mám trošku generační problém s předáním dětem. Mám dvě relativně malé holky, a to podnikání v tomhle oboru je spíš takové chlapské, technické. Tak moc nevím, co bude dál… Donekonečna přece nemůžu podnikat… až do smrti, ne? Nebo můžu?

Můžete.
No tak možná jo (smích).

Daniel Šafr
NachodskySWING.cz