MARINE 450 U na Špicberkách
a zvířátka kolem...
16. glaciospeleologická výprava
4. část
V červenci 2019 odjel čtyřčlenný tým jeskyňářů na již 16. výpravu za poznáním nitra ledovců souostroví Svalbardu. Tento text je věnovaný především prostředí a živočichům Špicberků, na kterých je momentálně i náš člun 450 U využívaný v mrazivé vodě plné ledovců pro potřeby jeskyňářů.
Výprava je ubytovaná v traperské chatě Hyttevika, kterou si můžete prohlédnout v předešlých dílech, tak jako náš hliníkový člun. Dále vypraví vedoucí výpravy Bc. Josef Řehák.
Společnost kolem chaty, ale i na našich cestách, nám téměř stále dělají renifeři, jak se tady říká sobům. Jsou to zvědaví a důvěřiví tvorové s velkýma hnědýma očima. Někdy se sami přijdou podívat na 3 až 5 metrů, co to vlastně děláme. Malá sobí telata jsou roztomilá svojí neohrabaností a huňatým kožichem, a protože nemají špatné zkušenosti s lidmi, jsou velmi krotká. Sobi se často pasou těsně u chaty, takže Vás na posteli vzbudí zcela zřetelné funění a ukusování trávy, jak se sob několik cm od Vaší hlavy krmí. Od něho Vás dělí jen lepenkový papír a dvě vrstvy prkýnek.
Podobné je to bohužel i s ledními medvědy. Pokud ho máte za stěnou, celkem zřetelně slyšíte, jak funí a zhluboka nasává do čenichu všechny ty vůně, co vycházejí z té velké hranaté konzervy, co jí lidé říkají Hyttevika. Však také ještě dnes je ve vnitřní stěně a dveřích mezi předsíní a obytnou částí chaty několik děr od nábojů, když traperovi Rubachovi vlezl medvěd do předsíně a on po něm střílel rovnou z postele. Musím však říci, že až na jeden případ jsou místní medvědi na nás velice vlídní a přívětivý. Občas něco sežerou, ale díky našim kovovým sudům po střelném prachu, v kterých máme většinu potravin a vybavení a které stojí celu výpravu venku na pobřeží, jsou v porovnání s ostatními naše ztráty zcela mizivé.
A ten jeden případ. To bylo kdysi na vedlejší terénní stanici Baranowskiego, nazývané Werenhus (viz foto, tentokrát ale s medvědem ze včerejška). Medvěd propadl střechou do chalupy, po svém trochu přeorganizoval vnitřní vybavení, ale nejvíce se mu líbilo ve spíži, kde seděl a z regálu bral postupně konzervy, které v hubě dvakrát otočil, svými zuby z plechu konzervy udělal cedník a obsah gurmánsky vysrkl a spolkl. Méně chutný plech pak vyplivl. Asi by tam seděl hodně dlouho, nebýt českého prášku na praní Tix v rodinném balení. To spořádal téměř celé, ale jeho zažívání, jak bylo později vidět, to úplně dobře neudělalo. Ve finále ho upoutala velikánská červená konzerva pověšená na zdi. Kdyby vešel kulturně dveřmi, mohl se na požární a poplachové směrnici dočíst, že to je práškový hasicí přístroj, ale protože přišel stropem, zajímalo ho, jaká dobrota bude v tak velké plechovce. Nedovedu si představit jeho údiv, když kovový minimax prokousl, každopádně prášek byl úplně všude a evidentně nespokojený medvěd odešel zadní stěnou, takže požární směrnici u dveří opět minul.
Nevyčerpatelným tématem zábavy, radosti, ale i zdrojem ostražitosti jsou polární lišky. Kolem jich je spoustu, včetně několika úplně černých lišáků, ale přímo u chalupy máme lišku s liščaty, které se neustále honí, tahají za ocas, perou se a jsou neskutečně zvědaví. Neustále se motají kolem a zkoumají všechny nové věci, včetně toho, zda se to případně nedá sníst. Pokud venku na chvíli odložíte něco, co se dá sníst, během chvilky vám to ukradnou a zmizí s tím v tundře. A že lišky dokáží sežrat téměř cokoliv, oblíbenou pochoutkou jsou kožené opasky nebo boty. Včera jsem je pozoroval před chatou, a jeden přiběhl a začal mi okusovat boty, a ani mu nevadilo, že v nich jsem obutý. Musel jsem ho důrazně upozornit, že to se nedělá. Ale jinak jsou prostě k sežrání – myšleno obrazně.
Z dalších obyvatel nelze pominout množství ptáků všude kolem nás. Máme polární den, takže „rachot a řev přírody“ je zde neutuchající. Jsou tu hejna stovek Alek malých, kterým se tu říká Alčici. Za chatou jich je plný svah, a podobně jako papuchalci, kterých tu je výrazně méně, si dělají hnízda v podzemí, takže nám jsou tak nějak blízcí. Také pořad někde lezeme pod zem. Oni se však umí za potravou potápět do hloubek až 300 m, což my naštěstí díky našim medvědu-odolným sudům s proviantem nemusíme.
Z dalších hojných ptáků je to například asi jediný zástupce dravců na Špicberkách, pokud nebudeme počítat sněžnou sovu, a to racka šedého. V přímém kontaktu je to úctyhodný pták s rozpětím křídel až 180 cm, který když mu vlezete do teritoria, dokáže velice razantně dát najevo, že nejste vítáni. Pokud mu vlezete k hnízdu, úder jeho zobákem je velice citelný.
Nyní se musím omluvit, zcela odbočím od tématu, ale v zátoce se objevil druhý člun produkce Marine, jen staršího data výroby, je to Marine 15Y, a pokud budeme mít štěstí, díky němu pošleme tyto řádky a obrázky někam do civilizace a k internetu a posléze k Vám. Tak pokračování někdy příště. S pozdravem za celý tým Pepa Řehák.
Autorem textu: Bc. Josef Řehák
Fotografie: Řehák - SPELEO
Detailní informace o člunu naleznete zde.